Slovo „úspěch“ je krásná fráze vzbuzující pozitivní emoce u pozitivně nebo neutrálně naladěných lidí. U negativně naladěných lidí vzbuzuje závist, případně další negativní emoce, ale leckdy jen skryté za pseudopozitivismem. Co to ale vlastně znamená to, mít úspěch?

Společenská definice úspěchu

S tímto slovem jsme se – tak jako s většinou běžných slov – seznámili v dětství a bylo nám v našem mozku provázáno s obdivem či záští ostatních lidí. „To je úspěšný člověk, má velký dům, krásnou ženu a drahé auto“ slýchávali jsme často takovéto a významově podobné věty. V tomto spojení jsme začali vnímat slovo úspěch.

Jak úspěchu dosáhnout

V předškolním a školním věku nám začali vysvětlovat, jak se dá úspěchu dosáhnout. Říkali nám:

• nesmíš lhát a musíš říkat vždy pravdu,
• nesmíš podvádět a vše dělej poctivě, svědomitě a férově,
• nevytahuj se, skromně pracuj a buď užitečný i pro ostatní,
• nežaluj, že někdo jiný lže, podvádí, vychloubá se cizím „peřím“ a nepomáhá ostatním
• …

Tímto způsobem, podle moudrých pedagogů a jiných dospělých, prý chlapečku (děvenko) určitě dosáhneš úspěchu a někam to dotáhneš. Kam, to už vám neřekli. Ale fantazii se meze nekladou, takže si dítko už už představovalo, kam všude to dotáhne. Kosmonaut do vesmíru, superman na televizní obrazovky, modelka na molo, popelář na…

Cesta k úspěchu v praxi

Návod i cíle vypadají srozumitelně a poměrně jednoduše, až do okamžiku střetu s realitou. Paní učitelce zcela pravdivě přiznáte, že domácí úkol jste nestihli dokončit celý, protože jste si chtěli svědomitě ověřit všechna dostupná fakta, leč řada informačních zdrojů se diametrálně rozchází. Nechtěli jste jen zkopírovat stále dokola se opakující fráze z učebnice či opsat od spolužáků, ale využili jste svou dětskou přirozenou zvídavost a chtěli jste vše pochopit do hloubky až k samému „jádru pudla“. Ale ouha. Přestože jste se přesně drželi návodu, tak paní učitelka vám dala pětku, v lepším případě čtyřku. Proč? Co bylo špatně? Proč spolužák, který domácí úkol opsal za pár minut dostal od paní učitelky jedničku? Není to nespravedlivé? Možná je chyba v paní učitelce.

Jak se stát elitou národa

Někteří se velice rychle přizpůsobí a pochopí bez hlubšího zkoumání, že lhaní, podvádění, chlubení se cizími úspěchy a žalování na jiné, je spolehlivá a rychlá cesta k úspěchu. Pokud se těchto v praxi nabytých pravidel drží soustavně, tak to dotáhnou vysoko tj. na politiky, top manažery, bohaté podnikatele, soudce, úspěšné advokáty… Souhrnně společnost tyto lidi označuje jako elitu národa.  

Dělníci to táhnou daleko

Jiní však nejsou tak přizpůsobiví. Drží se teoretických dogmat o pravdomluvnosti a pracovitosti, proto řeknou po pravdě paní učitelce, že její tvrzení jsou prokazatelná lež, že jejich šéf v práci se chlubí „peřím“ svých podřízených a že není spravedlivé, aby lháři a prospěcháři měli šestkrát vyšší plat než ti, kdo odvádějí zpeněžitelnou a společensky užitečnou práci. Tyto lidi obecně označujeme za dělníky, pokud se systémem trestů podaří vychovat je k tomu, že svou pravdomluvnost omezí jen na Facebooku a v hospodě. Část má vznešená dogmata tak hluboko zarytá, že je ani systém trestů neodnaučí pravdomluvnosti. Říkám jim socky, bezdomovci, osoby ve výkonu trestu… Souhrnný název je spodina společnosti.       

Zvídaví myslitelé

Existuje ale ještě třetí skupina, kterou bychom mohli nazvat zvídavými. Ti začnou zkoumat, proč nefungují pravidla tak, jak jim v dětství tvrdili, že fungovat mají. Lhali jim snad? A proč by to dělali? Jak procházejí životem, tak porovnávají ty úspěšné s neúspěšnými. Jinak řečeno elitu národa, dělníky a spodinou národa. Zvídaví poměrně rychle pochopí, že pravdomluvnost, poctivost, skromnost a nerespektování lidských parazitů, rozhodně nikdy k bohatství, moci a slávě vést nemůže. Tak jako elita národa tak také zvídaví začnou lhát, podvádět a podbízet se vlivným parazitům, aby neskončili jako bezdomovci, trestanci atd. Na rozdíl od elity národa si ale zvídaví stále lámají hlavu nad tím, jak to tedy ve skutečnosti je. Mají totiž tu (ne)výhodu, že se našemu školství a společnosti nepodařilo zlomit jejich přirozenou zvídavost, která jim i v dospělosti způsobuje nutkavé nepříjemné otázky týkající se i smyslu života.

Zvídaví se postupem času a po strastiplné cestě, stanou hybnou silou naší společnosti. Ne na pozicích formálních manažerů, ale na pozicích přirozených autorit se schopností opravdu něco užitečného tvořit. Jejich handicap neukojitelné touhy na „to“ přijít jim na jednu stranu komplikuje život, ale na stranu druhou zajišťuje duchovní růst. Zvídaví nakonec objeví, že úspěch nespočívá ve velkém autu, drahé ženě, která ovládá dům, jež platí ten „úspěšný“. Úspěch je to, co si za úspěch sami prohlásíme.

Dosažení konečného úspěchu

Každý si sám definuje, co je pro něj úspěch. Určuje si ho pomocí cílů. Dosažení cíle = dosažení úspěchu. S cíli je však jedna veliká potíž. Dojít do cíle, znamená současně i konec cesty. Dosáhnout konečných životních cílů znamená dosáhnout konce života. Nemusí to automaticky znamenat smrt tak jak ji definuje medicína. Může to být smrt ducha, který zemře dříve než tělo. Dosažení úspěchu tedy znamená i konec cesty a může být důvodem i konce života ducha člověka. Vídáme to poměrně často na elitách národa, které neuspokojuje hromadění peněz, moci, slávy…Čím více mají peněz, tím vzdálenější se cítí být od úspěchu. Vídáme to ale i na bezdomovcích, vězních… To bývá způsobeno nepochopením toho, co pro ně osobně je skutečným úspěchem. Pro všechny ale platí, že absolutního úspěchu není možné dosáhnout, protože je to pomyslná mrkvička přivázaná na prutu před oslíkem v rukou jezdce na oslu.

Proč nás postihl neúspěch

Jelikož úspěchu fakticky nelze nikdy dosáhnout, tak neúspěch je zcela přirozený a trvalý stav v průběhu našeho života. Není to nic negativního, je to vlastně důkaz, že žijeme a stále se snažíme dosáhnout úspěchu. Někdy se nám nedaří méně a někdy více. Míra našeho neúspěchu je takový signalizační a usměrňovací systém, jež nás vede určeným směrem. Když vyrazíme jiným směrem, tak se nejprve ozve varovný signál. Bývá v podobě bolesti, smutku, trápení… Něco jako na dálnici, když se blížíte k okraji vozovky, tak se ozve nepříjemný zvuk pneumatik rachotících na bílé varovné čáře u okraje. V autě vás to většinou probere a směr napravíte. V životě dostanete od lékaře nějakou tabletku – něco jako špunty do uší v autě – a hurá dál špatným směrem. Kdo neposlouchá varování je nasměrován životem. V autě je to známe jako náraz do svodidel. Jestli váš směr není v příliš velkém úhlu oproti možnému směru, tak vše skončí odřením jedné strany auta. Zvolíte-li směr jiný o devadesát stupňů, tak patrně zničíte celé auto, v tom lepším případě. Lidé tomu říkají smůla, tragédie…  Každý větší neúspěch není nic jiného než prostor zamyslet se, jak dál.

Vnímání úspěchu a neúspěchu

Už jsme si popsali, jak to je doopravdy. Objektivní fakta a subjektivní vnímání jsou však často dvě zcela odlišné věci. Subjektivně vnímáme úspěch podle reakcí našeho okolí. Když vám lidé tleskají a chválí vás, máte subjektivní pocit úspěchu, a to i v situaci, kdy byl váš výkon objektivně průměrný či podprůměrný. Lidé vám totiž mohou tleskat prostě jen proto, že v místě a čase panuje pozitivní atmosféra, oni se cítí spokojeně a vše kolem sebe vnímají v pozitivních emocích. Oni netleskají vám, oni tleskají proto, aby vyjádřili své emoce, které jste mohl navodit vy, ale také nemusel.

Obdobné je to i ve zcela opačné situaci. Když lidé projevují nespokojenost, nemusí to být automaticky projev vašeho neúspěchu. Je to nespokojenost vašeho obecenstva, která může, ale nemusí přímo souviset s vaším výkonem.

Spokojenost i nespokojenost jsou nakažlivé projevy. Jediný vnitřně nespokojený člověk může psychicky rozložit i početnou skupinu neutrálně naladěných lidí. Do značné míry to funguje i obráceně. Upřímně pozitivně naladěný člověk může pozvednout náladu skupiny. Rozdíly v těchto protipólech ale jsou. Negace má velice intenzivní a nepřehlédnutelný nástup, ale po určité době její síla opadá, pokud ji cíleně nepřiživujete. U pozitivní energie je to opačně. Má pomalý a nenápadný nástup, ale vydrží po delší dobu. Že jste prožívali pozitivní emoce si často zcela uvědomíte až v okamžiku, kdy už jsou pryč. Toto téma si ale zaslouží samostatný článek, tady jsem ho zmínil jen pro jeho souvislost s tématem.

Závěr

Objektivně je touha po úspěchu motorem našeho života, který nás motivuje překonávat překážky a rozvíjet se. Subjektivně si my sami překážky mylně označujeme za neúspěchy, protože si neuvědomujeme, že se jedná jen o fáze cesty. Úspěch naivně měříme podle reakcí našeho okolí, přičemž přicházející signály neúspěchu můžeme prožívat velice intenzivně, nebo naopak v rámci „sebeobrany“ zatlačovat do podvědomí. Naopak signály o úspěchu můžeme mít tendence prožívat méně intenzivně, případně naopak neúměrně přefukovat, podle toho, jakou máme povahu.

Pochopením, co to vlastně úspěch je, může člověku přinést více klidu a větší vyrovnanost.